Plemena lam

Naposledy upraveno: 16. 6. 2012
Autor článku: Pavlína Štyndlová

Lamy patří mezi velbloudovité a jejich domovinou je Jižní Amerika. Říká se jim velbloudi Jižní Ameriky. V posledních desetiletích se rozšířili do světa jako chovná zvířata. Lamy spadají do čeledi velbloudovití,  podřádu  mozolochodci, řádu sudokopytníci a třídy savci.

Lama glama

Lama glama neboli lama krotká je sudokopytník z čeledi velbloudovitých patří mezi domestikované druhy lam. Jde pravděpodobně o domestikovanou formu guanako, protože je morfologicky podobná Guanaco cacsilensis. Podobně jako alpaka obývá oblasti Altiplána v Bolívii a v Peru. Malé populace jsou také v severním Chile , Argentině a Ekvadoru. Pase se na horských svazích a spásá střední až dlouhé trávy.

Sloužila hlavně jako soumar, to znamená k přepravě nákladů. Je přizpůsobená životu ve velkých nadmořských výškách.. Její červené krvinky jsou díky svému tvaru schopny vázat 3x více kyslíku než krev člověka. Počet červených krvinek dosahuje 14 mil. v 1 mm³ a funguje jako kompenzační mechanismus nízkého tlaku vzduchu ve vysokých výškách. I srdce je větší.

Lama je vysoké robustní zvíře, dosahující kohoutkové výšky 100 až 125cm a hmotnosti 100 až 180kg. Samci jsou mohutnější. Lamy se můžou lišit kvalitou a hustotou srsti a její barvou. Poskytuje asi 2 kg srsti ročně. Vlákno se vyskytuje ve škále od bílé po černou.

V domovině je srst velmi hustá a zajišťuje účinnou ochranu proti nízkým teplotám ve vysokých výškách. Barva srsti je přizpůsobena prostředí.

Lamy mají rakovité chodidlo, opatřené mozolovitými polštáři, které jim umožňují snadný pohyb na písčitém a hrubém terénu a strmých skalách. Kopýtko mají na konečném článku prstu. Postranní prsty zmizely. Jsou to mimochodníci , tzn. vykračují oběma pravýma/levýma nohama.

Horní pysk je rozdělen, spodní řezáky jsou velmi ostré a stále dorůstají. Utváření pysků umožňuje spásání krátkých a tvrdých travin. Mají třídílný žaludek.

Lamy žijí ve stádech, kde je jeden samec na 7 – 10 samic. Samice dospívají ve dvou letech, samci ve dvou a půl až třech letech. Samice má dělohu se dvěma rohy. K reprodukci dochází v zimě (prosinec – únor). Doba březosti je zhruba kolem jednoho roku. Březost se pohybuje v rozmezí 340 – 360 dnů. K ovulaci dochází stimulací koitem, který se odehrává vleže. Vajíčko se vyvíjí v levém děložním rohu. Všechny druhy se mohou mezi sebou křížit a všichni kříženci jsou plodní. Mají 1 mládě . Mláďata se rodí dobře vyvinutá a po 1 – 2 hodinách po porodu jsou schopna následovat matku a pít mlezivo. Lamy umí ovládat svůj čas porodu (takže k němu nedojde za nepříznivých klimatických podmínek). Je tedy nutné, aby samice nebyla ve stresu a měla odpovídající výživu.

Lama je cenným zdrojem masa a vlákna (vlny). Maso je libové, červené barvy, nemramorované, jateční výtěžnost je 60 %. V domovině se používá k výrobě provazů, vaků, pytlů, pokrývek i látek k výrobě oděvů. Avšak vzhledem k robustní stavbě těla se lama vždy chovala především k účelům soumarským pro transport různého materiálu. Pohybuje se většinou v karavanách. Vyznačuje se vysokou odolností vůči drsným podmínkám prostředí a velkou vytrvalostí v přenášení nákladů o hmotnosti až 40 kg. K tomuto přenášení se většinou používají kastrovaní samci.

Lama guanako

>Lama guanako, resp. guanako (Lama guanicoe) Vyskytuje se v oblastech od severní části Peru přes pobřežní oblasti Chile do Ohňové země a do nejjižnějších oblastí Argentiny a Chile. Největší populace obývají pampy, nebo chladné stepi. Velmi malé počty jsou v horách Peru a Bolívie.Je největší ze všech divokých lamoidů . Vyskytuje se pouze jeden barevný odstín srsti, a to světlehnědý na horní části těla a bělavý na břiše. Celé tělo je pokryto srstí dvojího typu. A to jemnou světlehnědou podsadou a delšími hrubými pesíky skořicově hnědé barvy. Hlava je porostlá krátkou šedou až černou srstí. Okolí pysků je bělavé, stejně jako uši, a vnitřní strana končetin. Uši jsou menší než u lamy krotké Nos je rovný s malými nozdrami. Mají malé úzké oči. Dospělá zvířata se loví pro maso a kůže, z nichž se vyrábějí pláště, boty, vaky a jiné kožené výrobky. V některých oblastech jsou a byly loveny mláďata pro cenné kožky.

Guanaka žijí ve stádech tvořených čtyřmi až deseti samicemi, odrůstajícími mláďaty a vedoucím samcem, nebo stáda tvoří nedospělá zvířata téhož pohlaví. Když mladí samci dospějí, vůdce stáda je obvykle vyžene. Do doby, než jsou schopni vytvořit si vlastní „harémy“, žijí v jakýchsi mládeneckých tlupách. Většina stád obývá území o rozloze třicet až pětašedesát hektarů, které vedoucí samci urputně hájí. Území ohraničují až dva a půl metru vysoké hromady vyschlého trusu. Do velkých skupin se guanaka spojují jen v zimě. Jsou velmi čilí. Dokáží běhat rychlostí přes padesát kilometrů za hodinu. Dobře šplhají po strmých srázech, skalách i okrajích ledovců. Živí se travinami, výhonky dřevin a také sukulenty, mechy a lišejníky. Většinu dne se pasou, v noci přežvykují. Zajímavostí je, že pijí i mořskou vodu.
Guanaka vydávají zvláštní klokotavé zvuky.

Jsou také chovány v zajetí.

Vikuňa

Vicugna vicugna dříve Lama vicugna. Je asi o čtvrtinu menší než guanako. patří svým vzrůstem mezi nejmenší lamy, dosahuje výšky 96 cm a hmotnosti 45 – 55 kg. Je to půvabné, velmi čilé zvíře. Má delší krk a menší hlavu s velkýma očima a krátkou, velmi jemnou srst. Je zlatohnědé barvy. Poskytuje nejjemnější vlněné vlákno ze všech savců. Vlákna získaná z rouna vikuní mají průměr pouhých 11 až 13 mikrometrů, a jsou tedy ještě jemnější než kašmír nebo merino. Přitom jsou velmi pevná. Nejkvalitnější vlna označovaná jako braga je z oblasti hrudi a břicha, vlna z boků a hřbetu zvířete se prodává pod označením vellon. Srst vikuní má vynikající izolační vlastnosti a pomáhá vikuním přežít jak kruté velehorské zimy, tak i letní vedra. Je velmi lehká, na jeden kilogram rouna je třeba ostříhat čtyři až pět lam.
Vikuňa má neobvykle stavěné dolní řezáky, pro kopytníky zcela netypické. Podobně jako u hlodavců jsou chráněny tvrdou sklovinou jen na vnější straně a neustále dorůstají. To vytváří ostrou hranu k okusování tvrdých horských travin. Vikuňa je doslova vysokohorské zvíře. Obývá náhorní roviny ve výškách 3500 až 5800 m n.m. Vysokohorskému prostředí je přizpůsobena kvalitou srsti, ale i vlastnostmi krve, o níž již byla řeč. Krevní barvivo hemoglobin účinněji váže kyslík a krev obsahuje více červených krvinek než u jiných savců. Území (mají dvě různá – pastviny a místa odpočinku) si podobně jako guanaka označují hromadami trusu. Jejich neobyčejně jemnou vlnu využívali už staří Inkové.

Populace vikuňi je dnes poměrně nízká. Zvířata jsou chráněna a chovají se v přírodních rezervacích, v oplocených oborách a ZOO zahradách, pro záchovný program.