Seriál o Kozodojských koních – Rigoletto

Naposledy upraveno: 22. 2. 2019
Autor článku: Pavlína Štyndlová

Rigoletto
Teplokrevník, valach, bělouš, plemennou příslušností klusák.
V roce 2014 věk 22 let.
Narodil se v Kyjově. Zda byl v tréninku klusáckých koní nevíme, ani jakým způsobem se dostal z Moravy do Karlovarského kraje. Mladá dívka jej měla ustájeného nějakou chvíli v Děpoltovicích jako rekreačního koně. Po tom byl prodán do Františkových Lázní, kde tahal v páru kočáry. Zde, co jsme se dozvěděli, spadl do odkrytého septiku.
Jako zhruba sedmiletého si jej z Františkových Lázní koupil do kočáru kočí, náš kamarád. Rigoletto tahal ochotně a spolehlivě mnoho let v lázeňské části Karlových Varů. Jezdil v páru s bělkou, sympatickou kobylkou Vandou. Z pohledu kočárového koně je tato činnost velice namáhavá. Je velmi silně zatěžována koňská psychika. Koně jsou opakovaně vystavování extrémním situacím. Netrpěliví, chování zvířat neznalí řidiči, nervozně čekají na sebemenší okamžik, kdy mohou předjet pomaleji jedoucí kočár. Často předjíždí v těsné blízkosti koně a hned se zařazují do jízdního pruhu před koňmi takzvanou „myškou“. Neřeší, pravděpodobně je to ani nenapadne, že by se koně mohli vylekat, natož splašit. Tím pak způsobit kolizi a ohrozit i je samotné. Osobní auta ještě nejsou tak velké zlo, jako nákladní vozy. Nejednou se stalo, že bezohledný řidič vytlačil koně s kočárem do krajnice, nebo přímo škarpy vozovky. Řidiči možná byli hrdiny okamžiku, koňská duše však dostala příliš silnou zátěž. Znám koně, kteří, když se podobná situace stala opakovaně, si vypěstovali strach z velkých, hlučných vozů. Protipól těchto stresových situací je dlouhé stání na stanovištích, kde koně s kočími čekají na své zákazníky. Po koních je vyžadována trpělivost a klid. Často i velmi dlouhou dobu. Mnoho lidí je má ve městě jako atrakci a myslí si, že si je mohou chodit jen tak, kdykoli budou chtít, pohladit. Koně to cítí jinak. Představte si hypoteticky, co by se dělo, kdyby si nějaký cizí, neznámý člověk, ke všemu na veřejném místě, přišel na Vás suverénně sáhnout. Jenom by Vás pohladil, třeba po hlavě. Jenže by Vás slovem, ani gestem nepožádal o souhlas. Pravděpodobně i kdyby požádal, odmítli by jste. Bylo by to narušení Vašeho soukromého osobního prostoru. Takzvané bezpečné zóny. Kdyby se taková situace opakovala, s největší pravděpodobností by Vás to velmi vyvedlo z rovnováhy. Koní, ani kočích se městský člověk neptá. V jejich očích je to naprostá samozřejmost. Pak se čas od času stane příhoda, kdy kůň psychicky neustojí tento tlak a buď chňapne, nebo kousne. V té chvíli se stane v očích nezvaných lidí zlým a nevychovaným koněm. On však jím není! Pouze byl koněm na kterého lidé vyvinuli příliš mnoho nepříjemného tlaku a tak se ohradil, bránil. Hlídal svůj osobní prostor. Každá bytost má osobní prostor, nejenom člověk.

Koně, kteří tahají dlouhé roky ve městě po silnicích, mají, jak přibývají jejich roky, často problémy s klouby, či šlachami. Rigoletto, zvaný Rikki, pracoval poctivě, často a mnoho let. Jeho nohy v důsledku této jednostranné námahy začaly být unavené. Prohlubovala se strmost spěnek a objevil se takzvaný lehký „příklek“ na předních nohách. A tak se jeho majitelé rozhodli, že oběma poctivým pracantům dopřejí na stáří zasloužený důchod. Vandě našli domov na Moravě a Rikkiho darovali k nám na Kozodoj. Rikky byl zařazen do stáda podobně starých koní. Nějaký měsíc měl úplný odpočinek od ježdění. Podotýkám rekreačního ježdění. Můj muž s ním začal chodit ze země na procházky. Z počátku Rikky zakopával o každou terénní nerovnost. Nohy uzpůsobené tvrdému povrchu asfaltové silnice, si najednou musely zvykat na krtince, drny, měkké bláto, či kopcovitý terén. Chodili spolu na houby, nebo si jen tak vyprat hlavu do lesa. V lese mezi stromy  se Rikky začal nenásilně ohýbat, při překračování větví či kmenů vnímat kam došlapují jeho nohy. V podstatě pro koně zábavně přijatelnou formou postupně regenerovaly šlachy i klouby do té míry, že během jednoho roku „příklek“ lehce zmírnil a spěnky pozbyly přílišné strmosti. Mezi tím Rikki začal vozit na svém hřbetě děti.

Rikki má velmi oduševnělý výraz v obličeji. Dívá se na celý svět, s jemně natočenou hlavou do strany, bystrýma, velmi hlubokýma, černýma očima. Jeho uši jsou pozorné. Jedno je vždy lehce natočené bokem, jako by chtěl porozumět všemu co se kolem něj děje. Září z něj optimizmus. Zdá se, že se neustále usmívá. Máme nespočet fotografií s tímto pro něj typickým výrazem. Vypadá jako kouzelný kůň z pohádek. Ba co víc. On se jím cítí být. Pomyslně mám chuť mu připevnit na čelo jeden bílý přímý roh. Prostě je jedním slovem „Jednorožec“.

Rikkiho vynalézavost je nesmírná. Mnohokrát nás přivedl v úžas. Když sledujeme jeho projevy a jakým způsobem řeší vzniklé situace, s hlubokou pokorou si uvědomujeme moudrost jeho bytosti i neutuchající energii, která z ní tryská. Je jako zřídlo. Ve svých dvaadvaceti letech má touhy mladých pětiletých Jurů a přitom moudrost odžitých let. On navíc své touhy velmi rád realizuje. I ve svém věku si rád hraje. Naše pastviny jsou převážně v meandrech řeky. Mezi stromy jsou zde hojně zastoupeny olše, břízy a duby. Rikki s námi „svými“ lidmi, rád hraje hru. Vědomě si vybere pouze bílý kmen břízy, dostatečně široký na to, aby si mohl stoupnout s hlavou tak, že nás svýma očima nevidí. Tělo mu celé kouká ven mino strom, to však nevadí. Svým typickým  pohledem po chvilkách vykukuje a opět se nám schovává ze zorného pole a vyčkává. Stylem „já tě nevidím, ty mě nevidíš“. Když jsme hravě naladění a trpěliví zároveň a „děláme“, že jej taky jako nevidíme, po chvíli se vynoří z poza břízy a s povznesenou náladou se k nám přidá. Spokojený, že jsem nezkazili jeho hru na schovávanou. Nikdy jsem Rikkiho neviděla stoupnout si za olši či dub, přesto, že mají podstatně širší kmen. On je bílý, bříza je bílá. Bílý kůň patří za bílou břízu.

Jedno období jsme měli pastviny propojené tak, že mohl přeběhnout řeku na druhou stranu do jiné části. Pamatuji, že nám opakovaně několikrát provedl rošťárnu. Cesta vedoucí do pastviny vede v její blízkosti a obloukem se stáčí přes most. Často na koně dopředu zavoláme, aby o nás věděli. Rikki pozorně sledoval náš příchod, a když jsme obloukem po cestě stanuli v „jeho“ pastvině, rozcválal se, zakroužil radostně kolem, zakozelcoval a přes řeku přebrodil na druhou stranu. Na vedlejší pastvině počkal až opět obloukem po cestě přejdeme zpět, pak si našel místečko, někde u vody, kde je kvalitní tmavá, vlhká půda. Sám po přechodu řekou byl mokrý. Důkladně a oboustranně se vyválel. Teprve poté, spokojený, nikoli již bílý, nýbrž černohnědý strakáč, nám vyšel ochotně krokem vstříc. Sám nabídl svou hlavu do ohlávky. Kdyby před námi utíkal, nechtěl se nechat chytit, řekli by jste: „ Běžný výjev“. Takových koní je, co se neradi chytají. On si však rád hrál. S chycením ve volnosti problémy neměl.
Přitahují ho malí černí koně. V době své kočárové slávy, měl ve stáji černého poníka Artura. U nás žije letitá vranka, shetlandský pony, jménem Matylda. Rikki si oblíbil právě ji. Chodila s ním, spala v jeho blízkosti, schovávala se mu pod ocas před dotěrným hmyzem. Někdy to s nadsázkou řečeno vypadalo legračně. Říkali jsme jim špion a jeho sekretářka. Rikki vykukující za břízou, malá Matylda kráčející vstříc nově příchozím a pak drobnými krůčky cupitající zpět ke svému bílému ochránci.

Jednou jsme na několik měsíců dostali do péče na odstav šestiměsíční hříbě. Rovněž černé. Klisničku Zafiru. Rikki byl první kdo se ji z koní ujal a pečoval o ní, jako tátomáma po celou dobu jejího pobytu.

Naši kozodojští si s Rikouškem prožívají nespočet radostí i adrenalínových chvil. Tak jak to téměř všude bývá, každý z koní má své pečovatelky a ctitelky. Většina z dívek sní svůj sen o koni příteli. Rikki je osobnost, která, těm, co neodradí jeho veliká fantazie a euforie, předává do života moudrou výuku, náklonnost a ochotu k práci. Velkou dávku neutuchající energie a legrace.
Ve svém věku, se na svět dívá očima odvážného neohroženého hrdiny, který nepočítá přibývající roky a vznáší plný elánu mezi nebem a zemí. Je to náš přízračný kůň z pohádek. Jednorožec.