Pavlína Štyndlová 17.2.2014

Seriál o Kozodojských koních – Lunar Lady

Lunar Lady
Anglický plnokrevník, klisna, ryzka s širokou lysinkou a ponožkami, matka tří hříbat. Maminka Lekaša.
Uspána ve věku 23 let.
Dovolte, abych vzpomněla na kobylku, která žel již nežije mezi námi. Avšak výrazně přispěla ke kozodojské historii a obohatila nás o nezapomenutelné prožitky.
Její pravé jméno zní Lunar Lady – Měsíční dáma, my jsme ji však od nepaměti říkali Kobí – Kobylí.
Prožila jsem s ní zhruba polovinu jejího života. Jsou to nezapomenutelné roky. Stala se mou učitelkou v oblasti etologie, fyziologie i psychologie. Povahově jsme se velmi doplňovaly. Mám hluboce ráda mnoho našich koní, ona však byla tím životním.
Společně se svým synem nám pomohla otevřít dveře do nového prostoru komunikace, poznání. Prostoru, které žel zatím není masově jezdci podporován a přitom je základním klíčem k poslušnosti a ochotě koně.
Začali jsme žít život s koňmi 24 hodin denně, ráno v poledne  i večer, kolikrát v noci. Najednou jsme vnímali koňské životní potřeby z jiného úhlu než mohou lidé z města. Z úhlu pohledu koně, jejich „očima“, nikoli potřeb lidských, protože ty naše jsou velmi odlišné, od potřeby spánku, pohybu, přijímání potravy, nebo sociální komunikace.

Lunar Lady jako hříbě – roček, pobývala v Chuchli v přípravce. Dostihy však nikdy neběhala pro příliš citlivé nohy. Byla prodána do Podkrkonoší na turistickou jízdárnu. Tam na ni tajně vyzkoušeli plodnost mladého hřebce. Nikdo netušil, že ani ne 4letá kobylka nosí pod srdcem hříbě. Téměř do posledního dne se na ní jezdilo. Ráno se divili, kde se vzalo hříbě a komu patří. Kam bylo prodáno nevíme. Lunar Lady, již bez hříběte si koupila a převezla do Karlových Varů její nová majitelka, naše kamarádka. Čas od času jsem kobylku vídávala. Bylo to ještě v dobách, kdy jsme jako rodina žili ve městě a přání budovat farmu bylo pouze silnou touhou.
Majitelka se rozhodla, že ji znovu připustí. Pečlivě vybírala otce, a protože měla ráda drezůru, padla volba na hanoverského ušlechtilého ryzáka Boruskina. Proběhla inseminace a po čase přišla na svět klisnička. Dostala jméno Laramí.

Lunar Lady se časem začaly stupňovat zdravotní problémy. Výrazně ji bolely nohy a často měla stavy, kdy sebou na zemi nekontrolovatelně škubala a nohama kopala kolem sebe. Byly to silné záchvaty bolesti. Veterinář nakonec usoudil, že bude lepší ukončit trápení a kobylku utratit. Jeho diagnoza nezněla vůbec dobře. Záchvaty byly téměř na denním pořádku, vypadaly jako epileptické, a docházelo u nich k četným druhotným zraněním.
Tou dobou jsme již začali budovat farmu. Majitelka nás poprosila, zda by jsme nezkusili dát kobylce ještě jednu šanci u nás na pastvině. Do té doby, byť dobře opečovávaná, neměla možnost výběhu. Stávala celé hodiny a dny ve stáji. Domluvili jsme se na zkušebním jednom měsíci. Během tohoto měsíce záchvaty byly tři. První dva hned po příchodu, druhý ne tak silný po několika týdnech. Tím, že probíhaly na louce, na trávě, odezněly bez vedlejších zranění v podobě tržných ran a odřenin. Pravidelný mírný pohyb krokem po pastvině dělal Kobí  očividně velmi dobře. Náš „dvorní“ pan doktor, našel problém ultrazvukem. Diagnoza zněla trombóza. Nebyla tak děsivě beznadějná, jako ta  první. Tromby byly v místech, kde se rozdvojuje aorta břišní do zadních končetin. Na ultrazvuku byly velmi znatelné. V té době nebyla známá u koní léčba trombózy konkrétní léky. Léčili jsme pobytem venku, pravidelným mírným pohybem. Kobí pastvina svědčila. Když její majitelka viděla obrat k lepšímu, darovala nám ji. A my jsme převzali plnou odpovědnost. Záchvaty se ještě několikrát opakovaly, ale bez děsivé síly. Sedávala jsem Kobí v těch chvílích u hlavy a držela ji v dlaních, čekala s ní až bolest, třes a slabost pominou. Nemohla jsem v tu danou chvíli nic víc dělat, než tiše soucítit. To však byla jedna z věcí co nás velmi sblížila. Ona to chápala, byla vděčná a cítila se u mě v bezpečí.
Během roku postupně záchvaty přestaly. Najednou jsme mohli zkusit původně nemyslitelné. Sednout si do jejího hřbetu. Začaly mírné, klidné vyjížďky, kus ze země, kus ze sedla. Během měsíců i klusem a troufli jsme si postupně za nějaký čas i na cval.
Tromby se nevstřebaly, zůstaly, ale přilepily se víc na stěnu tepny a tím zprůchodnily a umožnily lepší tok krve. Veterinář mínil, že nic nebrání připuštění a porodu. A tak přišel na svět Lekašo, pravý bratr Laramí. Několik let jsme měli rodinku pohromadě, protože Laramí k nám přišla do ustájení. Byli jak klubko rezavých hlav, byli si v něčem tak podobní. S úsměvem jsme jim říkala tříhlavá saň. Vždy byli spolu a jen ty krky s hlavami měli propletené do sebe, koukali jeden přes druhého.
.
Velice rychle jsme odložili udidlo. Nejprve jsme jezdili na upravené uzdečce. Postupně jsme začali vnímat výhody „obyčejné“ provazové ohlávky. Opět se otevřel nový prostor. Do udidla se kůň často opře, nebo „kousne“, či utíká „od bolesti“. Udidlo by nemělo sloužit jako ruční brzda, což se často stává, ale jako jemný zprostředkovatel přenosu signálů. Ohlávka, navzdory všem kritikám, je méně citlivá oproti různým udidlům (při hrubém zacházení se dá ublížit vším i ohlávkou). Pro neškolenou ruku jezdce je přenos šumu (nežádoucích vedlejších pohybů) mírnější, než přes čelist.  Koně na ohlávce jezdí uvolněněji, tolerují ochotněji neukázněnou a méně proškolenou ruku jezdce. Paradoxně nabídnou uvolnění v týlu často ochotněji jak na uzdečce.

Pokud bych měla charakterizovat Kobylí povahu, byla typický produkt dostihového světa. Byla snadno vzrušivá, v kombinaci s nervozními povahami rychle vylétl adrenalin do závratných výšek. Ráda se pohybovala, byla spíše atlet, než gymnasta. Netrpělivá, často se sklonem k nutkavému chování. Pokud byla dlouho ve stáji tkalcovala (hodinařila). Kdyby s ní od stáda odešel člověk, který měl její respekt i důvěru, mohla s ním pobývat daleko mimo koně celé hodiny. Jakmile neprokázal v jejích očích dostatečné kvality, neodešel na 50 metrů. Byla náladová, tak jak to kobyly umí, ovlivňována reprodukčním cyklem.
Milovala obzory a dlouhé louky. S nezkušenými jezdci nejednou v tempu procválala
otevřené prostory. Přesto, že nikdy neběhala dostihy, byla velmi soutěživá. Kdybych ji měla charakterizovat jedním slovem, použila bych slovo vítěz. Ne pro to že by vyhrávala, ale pro jejího soutěživého ducha.
Nezbylo mi než konfrontovat svou povahu s její. Nejsem soutěživý typ, a nedělá mi dobře příliš mnoho adrenalinu v krvi. Přesto jsem jako mladší bývala prchlivější a netrpělivá. Dva průvodci životem, mě tvarovali a učili trpělivosti poddajnosti a schopnosti naslouchat, vcítit se. Kobylí byla jedním z nich. Jsem ji za mnohé velmi vděčná.
Pokud bych přišla do pastviny ve spěchu a netrpělivě ji chtěla odvést na farmu k úvazišti, neuspěla bych. Nenechala by se chytit. Přesvědčovala bych ji tak dlouho, dokud by spěch a netrpělivost nezůstaly odložené stranou. Byla jako barometr na tlak a náladu. Platilo na ní víc než na kohokoli jiného rčení: „Chovej se, jako když máš celý den na tento jednoduchý úkol a splníš jej ve chvíli. Pokud budeš spěchat, bude ti trvat celý den než se ti podaří“. Opakovaně mě donutila přehodnotit naučené metody a uvažovat spíše v principech a zásadách. Naše vzájemná vazba tím jenom sílila.

Kobí byla výborný učitel. Měla ráda děti, postupně jak zrála, byla na ně čím dál tím trpělivější. Na jízdárně ochotná, chodivá a poslušná. Mnoho z kozodojských dětí učila. Dnes jsou z nich šikovní studenti, či dospělí mladí lidé.

Podílem se s Vámi o několik příhod, které mám vryté do paměti. Ještě před narozením Lekaša jsme pečovali o zraněného dospělého srnce. Měl poškozenou plotýnku po nárazu do oplocení. Trvalo mu několik měsíců než dokázal opět chodit. Do té doby spal a žil s námi v kuchyni. Jak se zotavoval, začali jsme srnce Adama pouštět na zahradu. I přes dospělost si přivykl na lidskou společnost a dokonce i na psy, německé ovčáky. Kobí též pobývala v zahradě, která spíš připomínala menší pastvinu. Měla velmi silné mateřské touhy a tak v Adamovi viděla hříbě. Plná něhy se ho snažila opečovávat. Adam samozřejmě byl konsternován přízní tak velikého zvířete a protože nemohl hbitě skákat, trpně snášel kobylí péči. Býval to komický pohled kůň, pes a srnec, zima a sníh.

Vchod do domu byl ze zahrady. Kobí často stávala před třemi schody vedoucími do předsíně a otevřenými dveřmi nahlížela co právě chystám v kuchyni. Chůze po schodech pro ní nebyl žádný problém. Kamarádi se nám smáli a říkali, že to je nejvyšší stupeň domestikace koně. Nebyl. Pouze jen úsměvné drobné a čisté radosti soužití.
Nikdy jsme ji na dlouho neoddělili od Lekaša, pouze krátkodobě na odstav. Celý jejich život věděli, že jsou rodina. Nejprve matka láskyplně usměrňovala syna a když zestárla, syn o ní zvláštním jemným způsobem pečoval a protěžoval ji ve stádové hierarchii.

Ke  konci jejího života trpěla ne na trombózu, ale v důsledku klesání pánevního dna na opakované záněty dělohy. I přes několik chirurgických zákroků a pravidelnou léčbu, se problém pomalu prohluboval. Postupně ztrácela koordinaci předních končetin.

S Kobí jsem pochopila, že si kůň „umí říct“ kdy jej již život netěší. Kdy Vás prosí o pomoc. Pamatuji se, že již jako malá jsem četla v modlitbě koně, v tom všem koňomilům chronicky známém textu, že je povinností dobrého majitele tuto chvíli rozpoznat. Mockrát jsem se sama sebe ptala, jestli to opravdu dokážu. Empatie a dobrý vztah s koněm Vám neomylně povedou. Najednou ta obávaná chvíle přišla. Cítila jsem, že je čas, prosila očima, žádala. Bylo mi nesmírně smutno. Musela jsem přijmout odpovědnost a rozhodnout. Věděla jsem, že bude ode mě pouze zbabělost oddalovat její přání. Kobí to tělem, postojem vyjadřovala jasně, neomylně. Domluvila jsem se s paní doktorkou veterinářkou. Klidná a vyrovnaná mi naposledy dala hlavu do dlaní opřela své čelo o mě a rozloučila se…
Ve vzpomínkách žije dál. Rezavá, pro nás krásná, nespoutaná, kobylka s velkým K.