Pavlína Štyndlová 6.5.2014

Seriál o Kozodojských koních – epilog Dáša

Žiji se zvířaty a hlavně s koňmi řadu desetiletí. Den za dnem se učím novému poznání. Krůček za krůčkem pronikám do hloubky jejich života. Dlouhou praxí, pozorováním i řešením různých situací se mi propojují souvislosti. Poznání je často získané na základě zkušeností typu POKUS – OMYL. Poznané se oprošťuje od naivních, mylných a falešných představ. Stává se přímé, věcné a praktické.IMGP8787IMGP0599

Čím déle s koňmi trávím čas a pracuji, tím víc si uvědomuji jak moc nám lidem dokážou zprostředkovat podstatu a hloubku života. Samozřejmě za předpokladu, že člověk chce a připustí, že se má co nového učit. Za předpokladu, že je ochoten opustit již naučené a odkoukané vzorce myšlení. Za předpokladu že dovolí koním, aby mu byli průvodci na cestě poznání. Sám sobě umožní měnit své názory. Dovolí měnit sebe sama ne podle postojů druhých lidí, ale podle konkrétních prožitků s koňmi. Etologie, se tak prolíná s kulturní a sociální antropologií a psychologií. Opětovně si procházím takovým to modelováním vlastního charakteru.

Znám ji a pracuji s kobylkou Dášou teprve něco přes čtyři roky. Míra vztahu se nepoměřuje délkou jeho trvání, ale hloubkou společně prožitých okamžiků. Zrovna tak by se síla vztahu neměla poměřovat s druhými vztahy ve smyslu „koho více a koho méně má někdo rád“. V praxi u nás lidí to tak žel nebývá. Často žárlíme, vztahy si podmiňujeme a vzájemně zavazujeme. Koně takoví nejsou. Jejich emoce jsou přímočaré a jejich důvěra není podmíněná vzorcem „když ty pro mě něco uděláš, tak já ti budu za to vděčný“. Jejich důvěra je získaná praktickou zkušeností s Vámi. Jejich osobním prožitkem v dané situaci.

V době kdy Dáša přišla na farmu, měla již skrytý problémem se zády. Věkem a po nezdařeném těžkém porodu se její stav postupně, pomalu horšil. Občasné problémy vstát se během poslední zimy znásobily. Její mohutné tělo chladnokrevníka ji situaci neulehčovalo. Co mě však přivádělo a dosud přivádí v opakovaný úžas, byla a je její vůle žít. Její mentální sila bojovat. Nevzdat se snadno. Stala se pro mě v tomto ohledu příkladem. Nastaly chvíle, kdy jsem si ve svých osobních tíživých situacích vybavila její odhodlání a vnitřně toužila mít její sílu. Možná právě pro to, je pro mě, co by chovatele, velmi těžké rozhodovat o životě kobyly, která tolik touží žít. Která se usilovně snaží postavit a v momentě, kdy se jí to konečně podaří, s překypující energií vykročí vpřed, rozhodnutá prožít na plno každou minutu svého života.

Večery a noci se letošní jaro staly pro mě noční můrou. Říká se, že staří koně si nelehají. Ve své dosavadní praxi jsem se setkala s opakem. Čím starší a mohutnější kůň je, a čím větší problém s pohybovým aparátem má, tím častěji v leže dává tělu odpočinout. Dáša si lehá pravidelně každou noc. Nejprve byl jeden její bok pro zvednutí snadnější. Postupně i tato výhoda se snižovala. I přes pravidelnou veterinární péči a pečlivé ruce fyzioterapeutky se zvedání zádě ze země stává obtížnější. Nemáme pocit, že by jí něco výrazně bolelo, jen se pravděpodobně v oblasti kříže uskřípne nerv, nebo nohy přestávají mít sílu překonat tu kritickou fázi zdvihu. Opakovaně během několika týdnů zůstává až dva dny ležet ve stáji. Plíce a srdce u dlouhodobě ležícího koně tak dostávají silnou zátěž. V podstatě druhotně by mohl dlouhodobě ležící kůň odejít na zápal plic. Podobně jako nemocní, ležící lidé.

Doposavad jsem v praxi zažila koně co to mentálně brzy vzdali, když se ze zdravotních důvodů nemohli zvednout. Koně co se smířili se svým koncem a jen emocionálně dali najevo, aby jim člověk pomohl zkrátit smutný čas odchodu. Dáša však taková není. Nechce se vzdát, touží žít. Projevuje takovou vůli k životu, že s koněm s touto intenzitou životní síly, mám tu čest poprvé. Pokud jí nejde vstát, opakovaně do propocení celého těla se zvedá do polohy sedícího psa a snaží se zvednout záď ze země.

Nedokázala jsme se smířit s tím, že já to vzdám a ona ne. Připadalo mi to vůči ní nespravedlivé. Mnoho lidí by to asi jako jednoduší řešení udělalo. Rozhodla jsem se, že my ne. Svědomí by mě našeptávalo, že na rozdíl od Dáši jsem situaci vzdala bez snahy a bez boje. Vím, že moje rozhodnutí bude mít vliv na náš Kozodjský mladý tým. A tak po vzoru Dášiny mentality jsem pocitově nastoupila závod s časem. Jak pomoct, jak usnadnit tři čtvrtě tunovému tělu překonat kritický bod, zvednout záď a opřít se o zadní nohy. Teoretickým řešením byly popruhy a přes trámy ve stáji zvedací systém kladkostroje. Zakoupila jsem široké pevné popruhy, karabiny a vymyslela po vzoru a konzultaci s koňskou záchrankou, postroj. Skládá se z širokých pevných popruhů pod každou končetinou, na zádech sepnutý do sebe. Má dvě zvedacími místa, jedno nad kohoutkem a jedno nad křížo kyčelním spojením.

Nápad se zdál být dobrý. Realizace byla rychlá, jak jen to šlo. Jenže čas byl proti dobrému úmyslu. Noc před vyzvednutím ušitých popruhů, se opět Dáša nemohla po nesčetných opakovaných pokusech postavit. Ani v množství pomocných rukou se nám to nepodařilo. Jediné, co jsme dokázali, přepolohovat Dášu na druhý, lepší bok. Postroj tohoto vymyšleného typu lze navléknout pouze na stojícího koně. Měl sloužit jako prevence pro případ, že se nezvedne po pravidelném nočním odpočinku. Může v něm dlouhodobě chodit, muže si v něm lehat. Měl být nasazen preventivně na každou noc a sloužit jako pojistka pro případ nouze. Ležící Dáše však nešel nasadit pod přilehlou nohou. Kozodojský tým se snažil pomoci. Hledali jsme rychlé variabilní řešení. Jeden z rodičů ještě v noci došíval k postroji několik smyček – tunelů z přebytečných zbytků popruhů, aby se daly dva popruhy zdvojit a umožnily zvednutí Dáši přes měkké tkáně jejího břicha. Ráno, jakmile byly dovezeny, se podařilo Dášu zvednout.

Ten samý den odpoledne jsme postroj z popruhů na Dášu nastrojili a v praxi odstranili několik technických drobností. Vypadalo, že postroj bude funkční i za pohybu koně i v zátěži.

Nastal večer a noc. S napětím a obavami jsme očekávali jestli se teorie prokáže použitelná pro praxi. Tolik bych si přála vyhovět té silné touze žít.

Ráno, jak jsem předpokládala, ležela Dáša na zemi a podle odhrabané slaměné podestýlky bylo znát, že se jí opět nedaří zvednout. „Jdeme na to milá Dáško. Buď a nebo“. Pronesla jsem a pohladila ji po čele. Teď se prokáže, zda úmysl splní své očekávání. Šedesát kilo ženské váhy proti sedmi stům kilogramům koňského těla. K tomu odhodlání a velká dávka touhy se nevzdat. Sjela jsem řetězovým kladkostrojem nad Dášina záda. Opakovaně spolupracovala. Věděla, že nějak budu pomáhat. Jenom jsme obě nevěděly co na to řeknou fyzikální zákony.

První pokus přizvednout záď se nám nepovedl. Popruhy byť byly na míru kolem stehen se malinko vychýlily z osy páteře. To by pak kladkostroj zvedal takzvanou mrtvou váhu. To bylo k ničemu. Znovu jsem sjela s hákem níž a tentokrát jej zahákla do karabiny nad kohoutkem. Nastal další pokus. Na pobídku Dáša zabrala a vůlí zvedala své mohutné tělo. Přizvednutí hrudníku napomohlo nohám překonat „mrtvý“ bod a odrazit se. Sice ne s grácií, ale kobyla stála na nohách. Zvládly jsme to, my holky samy, postroj, kladkostroj a silná vůle.

Netuším, kolik dnů života máme ještě před sebou. Kolik zdařilých pokusů vstát. Jednoho dne to nepůjde. Jestli to bude zítra, za týden či za nějaký měsíc, nevím. Jedno je však jisté. Obě dvě vnímáme dar života, který je nyní, tady a teď. Jsme vděčné za každou minutu navíc. Bez kladených podmínek citového vydírání. Je to čistý vztah vzájemné náklonnosti. Jsme obě rády za vzájemný dotek, pozornost, za společný odchod na pastvinu či procházku v tempu, aby neochably svaly.

Dáša ochotně naslouchá pokynům, ale i diskutuje, když dané rozhodnutí nechce vykonat. Sleduje mě svýma zářivýma očima a stále dělá to, co po celý svůj život umí nejlépe. Je morálně silná, oporou nám lidem i svým koňským druhům. Je matkou pluku. Vnímám to já i celý Kozodojský tým. Všichni, kteří dílčími způsoby pomáhají.
Děkuji jim za to.

Až přijde ten den, rozejdeme se tiše. Já se slzami a vědomím, že jsem ji, holku nevzdala bez boje a že jsem se od ní mnohému naučila. Budu vědět, že v dané chvíli jsme pro Dášu udělali vše, co bylo v našich možnostech a silách. Neplánuji společnou budoucnost. Žiji jí, připravená na jakoukoli situaci, rozhodnutá reagovat pružně a zodpovědně. Podobně jako když řidič projíždí autem křižovatkou a neví co ho v ní čeká.

Zůstanou zkušenosti a technické znalosti, jak pomoci dalším ležícím těžkým zvířatům. Zůstane možnost zapůjčit vybavení hasičům, veterinářům a možná tak jednou za čas prodloužit životy těm, kteří jsou v nouzi a má je někdo rád.
Zůstane poznání a životní lekce o morální síle, která se předává dál.