Pavlína Štyndlová 6.5.2014

Seriál o Kozodojských koních – Rouzka

Rose
Klisna vranka s bílými odznaky, hvězdičkou a šňupkou. Český teplokrevník.
Věk – 20 let.
Její běžně užívané jméno je Rouzka, Rouzí.

Koupily si jí dvě mladé sestry pro hobby ježdění a tím si splnily svůj dětský sen. IMGP6989hurá krmeníPřesto, že již byly dospělé, její nákup zatajily rodičům. Obávaly se totiž rodičovského nesouhlasu. Rouzí byla kůň bez původu, čtyřletá, pravděpodobně dovezená z Polska. Jak už to u podobných nákupů často bývá, byla inzerovaná jako přiježděná mladá klisna, která však základní manipulaci a sedlo poprvé zažila až s novými majitelkami. Rouzka neuměla nic. Neměla naučené zvedání nohou při čištění, vodění na vodítku. Mladé ženy ji pomalu obsedaly nenásilnou formou.

Tenkrát před šestnácti lety byly často jejich pokusy o přirozené koňáctví ostatním k smíchu. Nevzdaly se.  S čerstvě odřeným nosem a kopancem od Rouzčina kopyta odjela jedna ze sester na kurz přirozené komunikace do Jižních Čech. Tou dobou byly tyto principy v naší České kotlině v plenkách. Mnozí pořádali kurzy a sami ještě neměli jasno kterým směrem se ubírat. Mnohdy pak obecně platné principy sklouzly do naučených metod. Ty se uplatňovaly na všechny koňské povahy, bez individuálního přihlédnutí k potřebám koně. Dobrý pedagog rovněž nevyučuje ve své třídě všech 20 svěřených žáků stejným způsobem. Ale přihlíží individuálně k jejich potřebám a schopnostem. Teprve tak může dosáhnout spokojenosti a ochoty učit se téměř u všech, nikoli jen u těch, kterým konkrétní metoda zrovna vyhovuje.

IMGP8964IMGP4832Rouzka měla štěstí. Se svou komplikovanou povahou jí trpělivost a nadhled sester pomalu modelovaly do spokojeného a ochotného koně. Nepodávala oslnivé sportovní výkony, měla však své lidi ráda a spolehlivě i když někdy s diskuzemi jim zprostředkovávala krásné prožitky. Od terénních vyjížděk až po veřejné tréninky a zdolávání malých parkurových úloh. Nerada sama vstupovala na kolbiště, jako kdyby ji příliš zasáhla tréma a vzrušení. Neměla ráda spoustu upřených očí a atmosféru očekávání co bude dál. Ani uzavřená a ohraničená jízdárna ji v tu chvíli nedávala žádnou jistotu. Museli ji pomáhat a provést jezdeckou dvojici vstupem do kolbiště ze země. V momentě, kdy již byla uvnitř dění, se nervozita proměnila v energii a Rouzí ochotně, někdy až příliš s velkým temperamentem skákala.

Nikdy neměla velké zranění, nikdy vážně neonemocněla. Pouze veterinář odstranil hned v začátku jeden kožní nádor.
Čas běžel a mladé majitelky si našly partnery.  Část kolektivu jízdárny měla čím dál méně času na koně. Zaneprázdnili je nastávající rodinné záležitosti. Stmelená skupinka přátel se přestala aktivně scházet. Nastala doba pro změnu. Dvanáctiletou Rouzku majitelky přesunuly na Kozodoj, do větší blízkosti svého bydliště. Pro nedostatek svého času ji začlenily mezi ostatní koně na kterých jezdily kozodojské kroužkové děti. A tady o ní začal pečovat mladý chlapec.

Rouzka je povahou typický skeptik. Dívá se na svět očima „co ty mi budeš povídat“, nebo „a to ti mám uvěřit“? Pokyny, které má provádět, musí jejímu vnitřnímu já dávat smysl. Potřebuje jim sama vnitřně věřit. Člověk, který se k ní hodí, by měl být laskavý, pozitivně naladěný a nečekat velké věci. Oni totiž pak přijdou takzvaně samy. Měl by být sám sebou a přesvědčivý. Vědět co v danou chvíli chce. Chlapec takový byl. Neměl falešné představy o lásce, jako to často mají dívky ve stejném věku. Neměl ani přehnané nároky. A Rouzka ho začala mít ráda. Nejprve nenápadně, postupně. Jako když přichází po noci rozednívání. Občas ho i dost potrápila. Například, když dělal bez sedla na jejím hřbetě kolotoč, seděl obkročmo v protisměru a bezděčně se dotkl nohou její zádě. Cíleně a vědomě jej katapultovala čistým vyhozením do trávy. Ani o krok nezměnila pozici, jen se ohlédla a sledovala svým povýšeným pohledem „co to jako mělo být“, jak si čistí zadek. Trpělivě stála, když na ní opět nasedal, ale celým svým tělem říkala: „Neopakuj to. Jsem na zadek choulostivá“.

Učila ho a společně se poznávali. Chlapec snil o světě kovbojů.  Zkoušeli spolu různé dovednosti. Například jezdit a otáčet se okolo přibližně 4 metry dlouhé štíhlé tyče. Španělé ji říkají ve své zemi „garocha“. Používají tyč při vystoupeních, původně však při práci s dobytkem. Rouzka je kompaktní a ohebný kůň. Ochotně a s chutí se naučila různým obratům. Netradiční práce ji téměř vždy oslovovala víc, než pouhé takzvané přiježďování.  Je koňská bytost, která potřebuje k dobrému výkonu vyšší smysl. Přidat jejímu trvalému skepticizmu náboj, radostnou jiskru. Pak se ochotně vydá ze sebe co umí. Koně s podobnou povahou nesnáší jezdcovu netrpělivost a přehnané nároky. Nesrozumitelné, nebo dokonce protichůdné pokyny. Potřebují věcem v klidu porozumět a hlavně potřebují pozitivní motivaci. Na jednu stranu pevné a klidné požadavky, na druhou stranu radostnou odměnu v podobě uznání.

Na Rouzce a událostech v jejím životě jsme si opakovaně uvědomili, jak nebezpečné může být lidské povrchní uvažování. Postavím proti sobě jako příklad dvě události, které se odehrály během necelého roku. Při bioslavnstech,  pravidelně pořádaných na Kozodoji, jsme připravovali se staršími kroužkovými dětmi, vystoupení. Bylo vynalézavé, vtipné, plné veselých nápadů. Všichni jsme s napětím očekávali jak se bude líbit divákům. Roční období bylo po dlouhodobých květnových deštích. Mnohde řádily povodně. Půda byla kluzká a rozmáčená. Očekávání se snoubilo s lehkou nervozitou i vzrušením. Citliví koně vnímali atmosféru i důležitost vystoupení a také obavy. které vystupující děti měly. Moderátor uvedl vystoupení a ve chvíli, kdy aktéři s koňmi chtěli vejít otevřeným vstupem do arény, dostaly události nečekaně rychlý spád. Rouzka, která vstup na kolbiště od svého mládí prožívala úzkostlivě, se lekla prudkého pohybu za sebou a uskočila. Žel ji však na kluzkém povrchu podjely zadní nohy a i se svou jezdkyní se během setiny sekundy nedobrovolně skácela na bok. Jenže zalehla dívčině nohu i pánev. Na místo vystoupení jsme okamžitě povolali záchranku. Dívka, přesto, že byla zmatená a bledá, statečně vyčkávala až ji záchranáři odvezou do nemocnice na rentgen. S obavou o její zdraví se téměř okamžitě zvedla vlna nevole proti kobylce Rouzce. Video záznam potvrdil, že Rouzka pouze reagovala leknutím na nečekaný podnět za sebou. Žel v kombinaci s mokrým terénem došlo k vážné události. Nebyl to zlý úmysl koně. Naštěstí zpětná zpráva od rodičů z nemocnice byla celkem dobrá. Žádné zlomeniny. Trochu naštípnutá stydká kost a šest týdnů preventivního klidu. Ideální to nebylo, avšak byli jsme si vědomi, že dívka mohla dopadnout hůř. Částečně jsme si oddychli, i když prožitý strach a bolest jsme nikdo dívce nepřáli. Vystoupení se nekonalo, dny se vrátily do svého běžného tempa.

Rouzka však zůstávala v tiché nelibosti. Jako kdyby způsobila smutnou událost schválně. Jako by neměla nárok se leknout, být pouze koněm. Najednou byla pro ostatní nespolehlivá, v podstatě zlá. Pracně jsme tento postoj vyvraceli. Čas je však dobrý lékař a přinesl sebou postupně klid a mír. Na Rouzky pád se pozapomnělo.

Přišla zima a Rouzka si našlápla na cestě do kopyta kamínek. Nebyl včas vyndán a rozvinul se zánět. Absces je bolestivá záležitost. Je smutné sledovat koně, který nemůže na jednu z končetin došlápnout. Absces většinou vypadá na pohled velmi dramaticky. Najednou, místo praktické pomoci se zvedly mladým kolektivem falešné emoce přílišného soucitu. Jako mávnutím kouzelného proutku v mysli mladých kobylka div že neumírala a všichni ji nesmírně litovali. Proběhla vlna hysterie co s chudákem bude. Udělali jsme na kopytě zapařovací obklad. Vysvětlili, že malý absces je sice pro koně nepříjemné zranění kopyta, nikoli ohrožující na zdraví. Po dvou dnech praskl a Rouzka opět na chodidlo došlapovala.

Při těchto dvou událostech jsme si uvědomili, jak se v dnešní době lidé bez rozumové úvahy nechají davově strhnout špatným emočním smýšlením. Často tím situaci zhorší a vyvolávají hysterické nálady. Koně nemají rádi tento druh sentimentu. Nám lidem rovněž škodí. Ničí spolupráci a dobré morální hodnoty. Koně nám v podstatě říkají: „ Lidé buďte k nám pozorní, citliví, avšak praktičtí. Přílišná lítost, nebo naopak falešné odsouzení bez dobře zacílené pomoci, je nám přítěží.“

Během let Rouzčiny majitelky začaly vychovávat své děti a na kobylku jim nezbýval čas. Přály si, aby nadále zůstala na Kozodoji, v prostředí, které je pro ni důvěrně známé a kde by i zestárla a dožila svůj koňský život. Nabídly ji Kozodoji darem. My jsme však mysleli na chlapce. A tak jeho rodiče, převzali Rouzku do péče pro něj. Vyrůstá v šikovného mladého muže. Prošel si složitým nástupem puberty a nyní stojí před rozhodnutím kam dál na studia. Přesto, že roste a rozvíjí se, stal se pro Rouzku šikovným, trpělivým partnerem. Je pro ni velkou výhrou, když mladý muž nemá příliš vysoké sportovní jezdecké ambice moderní doby. Rouzku má rád takovou jaká je. Komplikovanou, někdy i trochu hysterickou, v některých situacích silně závislou na jiných koních. Zná její ctnosti i její slabiny. Její omezení. Ví co umí i kde jsou její přednosti. Díky tomu, že nemá falešné představy a dokáže s ní cválat loukou i sedět tiše opřený o kmen stromu v pastvině v její blízkosti, našla si Rouzka k němu cestu a otevřela mu svou složitou koňskou duši. Její vitalita a dobré zdraví ji mohou dodávat životní energii ještě po řadu let.